Tulikráska

Můj muž mě inspiroval k napsání dalšího článku na blog. Kopretinu na fotce jsem od něj dostala na konci října – v době, kdy už kopretiny běžně nekvetou. Přivezl ji domů jako malý poklad. Řekl jen: „Když jsem ji viděl, jak ve trávě svítí, vzpomněl jsem si na tebe.“

Nic víc. A přesto mě to tolik pohladilo.

Pohladilo mě vědomí, že na mě myslí i ve chvílích, kdy nejsme spolu. Že po tolika letech ví, čím mi vykouzlí radost. A když tyto řádky píšu, usmívám se…

Kopretinu jsem měla na stole čtrnáct dní. A pokaždé, když jsem na ni pohlédla, vybavila se mi slova mé oblíbené básně. Provází mě už od sedmnácti let. Napsal ji Jan Kašpar – potkali jsme se kdysi pracovně nad jedním projektem. Možná ji mám tak ráda právě proto, že znám autora. A možná proto, že je tak pravdivá.

A tady je:

Směji se, pláču,
nadávám, skáču,
proklínám, prosím,
jsem poupě, zlosyn,
zlodcera láska,
otcova vráska.

Co z tebe bude?
Nevím.

Jsem pyšná a sprostá.
Jsem tichá a prostá.
Jsem tulipán.
Jsem sedmikráska.
Jsem tulikráska.

Tahle báseň je pro mě velmi osobní. Vracím se k ní v různých etapách života – a pokaždé mi připomene, že člověk může být vším najednou. Něžný i divoký, tichý i hlasitý… a že v tom je naše krása.

Ať už ve vás Tulikráska probudila cokoli, budu ráda, když se se mnou podělíte.

Máte také svou báseň, která vás provází?
Napište mi ji dolů do komentářů na FB nebo Instagram. Ráda si ji přečtu.